Nevím, proč jsem si při pohledu zrovna na tenhle schod vzpomněla tak intenzivně na dědu, když na chatě všechno prošlo jeho a babiččinýma rukama...ale stála jsem tam a přemýšlela, odkud vyfotím klematis pnoucí se po oblouku nad těmihle schody...a najednou jsem viděla dědu jít po schodech na zahradu, jako naposledy před skoro 11 lety. A hrozně se mi po něm zastesklo. Dětství jsem strávila s ním a babi na chatě. Vodil mě do hudebky a cestou zpět jsme šli na grilované kuře. Učil mě plavat, jezdit na kole, snažil se mě naučit německy. Babička se na nás často zlobí, že nechodíme opečovávat kytky na hřbitov, jenže pro mě neuplyne den, abych si na svého dědu nevzpomněla, nemusím k tomu chodit na hřbitov. Ale v neděli jsme tam zajeli, vzala jsem mu místo kytek kámen z přehrady, který vylovila Emča. Jesenici miloval, jezdil na plachetnici a ještě v skoro v 80 jezdil i na surfu. Pořád mi moc chybí.
1 komentář:
......
já myslím, že hroby jsou k tomu, aby člověk věděl, že tam má zajít a vzpomenout si.. pokud si vzpomíná sám, a znovu a znovu prožívá chvíle se svými blízkými, a tak jsou vlastně stále součástí jeho života, je to mnohem cennější než zajít na hřbitov. aspoň já si myslím.
Okomentovat